ANDREAS KISSER VZPOMÍNÁ NA SVOU ŽENU PATRICII, KTERÁ ZEMŘELA V 52 LETECH. SMRTI NIKDO NEUTEČE.

Nečekej do zítřka, abys udělal určité věci, abys svým blízkým řekl, že je máš rád...

"Nechápu, proč se lidé tak bojí mluvit o umírání"

V červenci loňského roku prohrála manželka Andrease Kissera Patricia boj s rakovinou tlustého střeva. V rozhovoru pro Sense Music Media se kytarista Sepultury o ztrátě své milované ženy a smrti obecně obsáhle rozpovídal.

Na smrt nejsme připraveni…

"Všechno, co se stalo, celý proces, rakovina, šlo to opravdu velmi pomalu, paliativní péče, morfin a všechny ty věci, rozhovory s nemocnicí, s lékaři,  během této doby  jsem se tolik naučil. Vůbec nejsme připraveni na řešení těchto situací. Nejen proto, že nemluvíme o umírání, nejsme motivováni učit se a mluvit o smrti v rodině, mluvit o eutanazii, asistované sebevraždě, o závěti nebo o všem, co souvisí s umíráním, o pohřbu, pojištění, kdo to zaplatí…"

"Patricia mluvila o umírání velmi přirozenou cestou. Od doby, co jsme se seznámili, říkala: 'Až umřu, nedávejte mě do rakve bez mého polštáře, bez přikrývky, bez pyžama. Nechci prochladnout." A všichni jsme se smáli. Když se to stalo, všichni jsme věděli, co chtěla a mohli jsme jí to splnit. Takže jsem si uvědomil, že je tak uklidňující, tak skvělé splnit přání lidem, které nejvíc milujete. Uvědomil jsem si, že musíme mluvit o umírání. Je to způsob, jak se cítit klidnější, včetně přijetí konečnosti, nesnažit se vyhýbat rozhovorům na toto téma nebo si myslet, že my smrti unikneme."

"Všichni zemřeme, tak proč si o tom nepromluvit, abychom se lépe připravili, abychom se lépe poznali. Mluvte o tom s lékařem, právníkem, svou mámou nebo svým dítětem. Prošel jsem si tím s Patricií , se svými dětmi, s otcem a tchyní, s mým švagrem a tak, a jsme sjednocenější než kdy jindy. Život je mnohem intenzivnější, protože respektuji smrt. Respektuji umírání. Je to náš největší učitel. Neměli bychom se bát umírání. Umírání není trest. Umírání je realitou života. Všichni to víme. Respektujme to. Jakmile to budeme respektovat, začneme intenzivněji žít přítomností. Nebudeš čekat do zítřka, abys udělal určité věci, abys svým blízkým řekl 'Miluji tě'. Nebudeš čekat, až si splníš sen, uděláš si výlet nebo se naučíš na kytaru, pokud je to tvůj sen, nebo tak něco."

Na otázku, zda si myslí, že ho tato zkušenost ovlivní, až začne psát hudbu a texty pro nadcházející LP Sepultury, Andreas odpověděl: "Samozřejmě. Je to nevyhnutelné. Je to životní zkušenost. A hodně jsem se změnil, protože velká část mého já zemřela současně s moji ženou a další část se začíná probouzet, protože mám nové zkušenosti, novou budoucnost, něco, co jsem neplánoval. Mám úplně jinou představu o své budoucnosti. Jsem velmi vděčný, že Patricie byla součástí mého života 32, že jsme vybudovali rodinu. Mám tři úžasné děti. Navíc všechny věci, které jsem se s ní naučil, nikdy nezapomenu. Půjdu dál, budu budovat a využiji tuto zkušenost. Přijal jsem tuto situaci bez pocitu nenávisti a nespravedlnosti. Tudy cesta nevede. Nezáleží to na mně ani na nikom. Zemřeme. Je to fakt života pro všechno a všechny. Nejen my – ale i rostliny, zvířata, všechno. Tak jaký má smysl snažit se to popírat?"